Jaké jsou hlavní důvody diskriminace žen ve zdravotnictví?

Diskriminace žen v medicíně byla velkým tématem roku 2020, kdy si veřejnost uvědomila, že se jedná o rozsáhlý problém, kterému dosud nebyla věnovaná náležitá pozornost. Ze zkušeností, se kterými se lékařky a studentky medicíny svěřily, a též z reakcí odborné veřejnosti vyplynulo, že hlavní důvody diskriminace jsou dva.

Chybějící biologické předpoklady pro to být dobrý lékař?

Prvním důvodem diskriminace je přetrvávající přesvědčení některých lidí, že pro ženu se práce lékařky nehodí. Větší část pak netvrdí výše uvedené v takto obecné rovině, ale zdůrazňuje, že žena není fyzicky ani psychicky „vybavená“ k tomu, aby pracovala v konkrétním odvětví (např. chirurgie a ortopedie).

Často se tak objevují názory, že žena nemá dostatek fyzické síly, že není dostatečně psychicky odolná, že se nedokáže v kritických situacích rychle rozhodovat apod., případně že by se dotyčný ženou-lékařkou rozhodně operovat nenechal.

Z dosavadních studií ¹ však paradoxně vyplývá, že pacient má větší šanci na přežití, pokud jej bude operovat lékařka a nikoliv lékař. Lékařky totiž podle průzkumů praktikují medicínu odlišným způsobem než jejich kolegové. Hlavní rozdíly spočívají především v tom, že lékařky mnohem častěji dodržují klinické guidelines, častěji aplikují tzv. patient-centered communication, standardizovaná vyšetření provádějí podle průzkumů stejně dobře nebo lépe než jejich kolegové a v neposlední řadě poskytují pacientům psychosociální poradenství ve větší míře než lékaři. Všechny výše uvedené faktory pak mají na výslednou péči nezanedbatelný vliv.

Co se pak týče obecných fyzických a psychických předpokladů, několik odborníků z řad lékařů se již v minulosti vyjádřilo v tom smyslu, že žádné předpoklady nejsou striktně navázány na jedno nebo druhé pohlaví. Viz například názor MUDr. Jany Šeblové, Ph.D., bývalé předsedkyně České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP: 

„Zatím jsem se nesetkala s jedinou lidskou vlastností, která by byla vázaná výhradně na jedno nebo druhé pohlaví, takže nevidím důvod nějakým způsobem dělit obory medicíny na „mužské“ a „ženské“. 

Případně též názor prof. MUDr. Miroslava Rysky, CSc., přednosty chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN Praha: 

„Když jsem byl v 90. letech na chirurgických stážích v Anglii, Německu a USA, překvapila mě poměrně velká přítomnost chirurgů-žen. […] Musel jsem však uznat, že umějí operovat stejně dobře jako jejich kolegové.“

Mateřství – strašák všech zaměstnavatelů

Druhým a pravděpodobně tím nejvýznamnějším důvodem diskriminace je mateřství a s ním spojený odchod na mateřskou/rodičovskou dovolenou, následná péče o dítě v případě nemoci, vyzvedávání ze školky apod. 

Je pochopitelné, že pro zaměstnavatele představuje mateřství z organizačního hlediska mnohdy komplikaci, to však neplatí výlučně pro zdravotnický sektor. Jak tedy lze zamezit tomu, aby lékařka, která má například 2 děti, nezůstávala řadu let mimo obor, pokud sama nechce? 

Řešením jsou zejména částečné úvazky, o které lékařky mají zájem, ale do kterých se nemocnicím spíše nechce. Dá se předpokládat, že z organizačního hlediska je jednodušší pokrýt provoz lékaři s plnými úvazky, avšak s ohledem na to, jak jsou nemocnice „kreativní“, co se týče například limitů práce přesčas, nemohou pro ně být částečné úvazky nepřekonatelným logistickým problémem.

Druhým předpokladem pro řešení tohoto problému je zajištění péče o děti těch, kteří mají zájem pracovat. Existuje pouze málo zařízení, která by byla vybavena na péči o ty úplně nejmenší, proto lékařkám často nezbyde jiná možnost než zůstat doma a čekat. Ani klasických školek však není mnoho a umístit tak dítě do některé z nich je mnohdy nadlidský úkol; a pokud se to přeci jen podaří, nefungují samozřejmě neomezeně. Ideálním řešením se proto jeví školky a dětské skupiny zřízené přímo v nemocnicích, které mnohdy poskytují nadstandardní časové rozpětí, v rámci kterého se o děti zaměstnanců starají. 

Namítané problémy buď neexistují, nebo jsou neřešitelné

Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že žena má všechny biologické předpoklady k tomu být dobrým lékařem stejně tak jako muž, a není proto důvod s ní, byť jen v rámci konkrétního oboru, zacházet odlišně.

Pro druhý z uvedených důvodů pak platí, že rozhodně není neřešitelný. Úřad vlády ČR, který si potřebu částečných úvazků a zajištění péče o děti také uvědomuje, v rámci dokumentu Strategie pro rovnost žen a mužů na léta 2021-2030² uvedl mimo jiné toto:

„Podíl lékařek a absolventek lékařských fakult přitom meziročně narůstá. V roce 2018 jich bylo celkem 71 % oproti 29 % mužů. Při takovém nepoměru a při nemožnosti skloubit pracovní a soukromý život hrozí prohloubení personální krize ve zdravotnictví, a potažmo ohrožení dostupnosti péče.“ ³

Jedním z cílů, které jsou proto v rámci strategie uvedeny, je podpora flexibilních forem práce a zřizování dětských skupin při nemocnicích.

Aneta Stieranková

[1] Např. Comparison of Hospital Mortality and Readmission Rates for Medicare Patients Treated by Male vs Female Physicians, Tsugawa Y, Jena AB, Figueroa JF, Orav EJ, Blumenthal DM, Jha AK. JAMA Intern Med. 2017; 177(2): 206–213. doi: 10.1001/jamainternmed.2016.7875

[2] Plná verze: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Aktuality/Strategie_rovnosti_zen_a_muzu.pdf

[3] Zkrácená verze: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Aktuality/Strategie-2021_online.pdf