Jediný muž na oddělení: výhoda, nebo past?
Na oddělení se rozruší agresivní pacient a první věta zní: pošlete tam chlapa. Chlap je v týmu jeden a nikdo se ho neptal, jestli to chce dělat on. Co o životě mužské menšiny v ženském kolektivu říká výzkum a co z něj plyne pro každé oddělení?
„Pošlete tam chlapa“: nevyslovená pracovní náplň
Představte si běžný čtvrtek na standardním oddělení. Jeden pacient odmítá převlečení, druhého je potřeba přetočit a sestry jsou zrovna u infuzí. Někdo se rozhlédne po chodbě a řekne: zavolejte Honzu. Honza je jediný muž v týmu. V pracovní smlouvě nemá nic o síle ani o odvaze, a přesto ho ta role čeká každou směnu.
Seznam nevyslovených očekávání bývá delší, než by se zdálo. Zvednout pacienta, zvládnout rozčilenou návštěvu, uklidnit agresivního člověka na příjmu, vyřešit něco, co se pokazilo a vypadá to technicky. Žádné z toho není v popisu práce všeobecné sestry, a přesto se to rozdává podle pohlaví.
Je to výhoda, nebo břemeno? Obojí, podle okamžiku. Být tím, na koho se dá spolehnout, je příjemný pocit a v týmu to přináší respekt. Jenže spolehlivost se snadno změní v automatismus. Když se role „silného“ rozdá jednou provždy, přestane se řešit, jestli ji dotyčný zvládá, jestli ho zatěžuje a jestli by se nemohl věnovat něčemu jinému. Člověk se pak v očích týmu zredukuje na jednu funkci.
Menšina o velikosti jednoho člověka je na oddělení vidět víc než kdokoli jiný a s viditelností přicházejí očekávání, která nikdo nevyslovil nahlas. Ženy tvořily podle ÚZIS už v roce 2010 přes 98 % všeobecných sester a porodních asistentek a mužů je mezi sestrami u nás dlouhodobě jen malé procento. Muž, který do takového týmu přijde, dostane od okolí štítek dřív, než stihne cokoli říct. Silný, klidný, ten, co to zvládne.
Skleněný výtah, který se nikoho neptá
Americká socioložka Christine Williamsová se na začátku devadesátých let zeptala mužů, kteří pracují v tradičně ženských profesích včetně ošetřovatelství, jak se jim tam daří. Zjistila, že často stoupají výš a rychleji než kolegyně. Nadřízení v nich snáz vidí budoucí vedoucí a otevírají jim dveře k lépe hodnoceným oborům a funkcím. Nazvala to skleněným výtahem: muž nemusí šlapat do schodů, vezme ho to nahoru.
Výtah má ovšem dva háčky. Za prvé se nikoho neptá, jestli chce nahoru. Za druhé nejede všem. Williamsová se k tématu po dvaceti letech vrátila a upřesnila, že v americkém prostředí funguje nejzřetelněji pro bělošské muže ve stabilních zaměstnáních s jasnými kariérními žebříčky. Tam, kde jsou struktury plošší a práce nestálejší, se jeho účinek ztrácí.
Eskalátor je zároveň otázka spravedlnosti vůči kolegyním. Pokud se muži v ženském oboru posouvají snadněji, měli by o tom vědět především vedoucí pracovníci, protože nejde jen o štěstí jednotlivce. Jde o to, koho tým a organizace automaticky vidí jako budoucího lídra a komu nabídnou příležitost dřív, než si o ni sám řekne.
Jak to vypadá v českých nemocnicích, si čtenář může ověřit na vlastním oddělení. Zkuste si spočítat, kolik mužů znáte mezi vrchními a staničními sestrami a kolik mezi sestrami u lůžka. Odpověď nebude statistika, ale dá se z ní začít přemýšlet.
Dotek, který se musí vysvětlovat
Ošetřovatelství je práce rukama. Koupání, převazy, polohování a hygiena znamenají dotek, a dotek poskytovaný mužem bývá vykládán jinak než dotek ženy. Joan Evansová ve své kvalitativní studii popsala, že muži-sestry se o dotyku musí neustále rozhodovat. Obávají se, že jejich dotek někdo vyloží sexuálně, a někteří se cítí bezmocní vůči případnému nepodloženému obvinění. Proto se z nich stávají, jak studii pojmenovala, opatrní pečovatelé.
V praxi to může vést k tiché dělbě práce. Intimní péči o ženy začne přebírat kolegyně, což vypadá jako ohleduplnost a často i je. Jenže co začne jako vstřícné gesto, se snadno změní v trvalé pravidlo, podle kterého muž dostává jiné úkony než ostatní. Tým pak o rozdělení nerozhoduje podle kompetencí a potřeb pacienta, ale podle zvyku, který nikdo nezpochybnil.
Cena za tuto opatrnost je reálná: péče, která má být přirozená, se mění v neustálé hlídání sebe sama. Evansová zaznamenala i drobné strategie přežití, například humor, kterým muži uvolňovali mužské pacienty a navazovali s nimi kontakt.
A co říkají sami pacienti? Americký tým kolem Chada O’Lynna se zeptal čtyřiadvaceti laiků v ohniskových skupinách, jak si představují intimní dotek v péči. Výsledek je překvapivě praktický. Z rozhovorů vyplynula čtyři přání: mluvte se mnou, dejte mi na výběr, zeptejte se mě na pohlaví ošetřujícího a dotýkejte se mě profesionálně, ne příliš rychle a ne příliš pomalu. Pacienti tedy chtějí hlavně být zapojeni do rozhodování o tom, co se s jejich tělem děje.
Pro oddělení je to dobrá zpráva. Jednoduchá otázka před úkonem, tedy jestli pacientovi nevadí, že péči poskytne právě tento člověk, chrání pacienta i sestru, a nezáleží na tom, jestli u lůžka stojí muž, nebo žena.
Dvousečný meč: co říkají zkušenosti mužů ze světa
Systematický přehled kvalitativních studií z roku 2022 shrnul zkušenosti mužů v ošetřovatelství do pěti témat: hodnota práce, dvousečný meč pohlaví, přijetí v profesi, přitažlivost povolání a strategie zvládání. Prostřední z nich je nejzajímavější. Totéž pohlaví, které muži v jedné situaci pomáhá, mu v jiné komplikuje práci, často v rámci jediné směny.
Přehled zahrnoval jen šest studií, takže jde spíš o mapu zkušeností než o definitivní odpověď. Ta mapa ale sedí na to, co na odděleních vidíme: muž v ženském kolektivu nesplývá s ostatními, ať chce, nebo ne. Přijetí do týmu pro něj není samozřejmost, ale něco, co se buduje, a nejlépe se buduje tím, že se s ním zachází jako s kolegou, ne jako s výjimkou.
Stojí za zmínku, že jedním z pěti témat je i přitažlivost povolání. Muži do ošetřovatelství nepřicházejí omylem ani z nouze. Přicházejí, protože je tato práce láká, a o to víc zaslouží, aby se s nimi počítalo jako s plnohodnotnými členy týmu, a ne jako s hostem, který se musí stále zdůvodňovat.
Jak z jednoho muže udělat součást týmu
Většina toho, co pomáhá, nic nestojí. Silové úkony se mají dělit podle situace, pomůcek a možností každého, ne podle pohlaví. Zvedání pacientů zatěžuje záda všem a polohovací pomůcky jsou lepší odpovědí než zavolat Honzu. Zvládání agrese je dovednost, kterou se učí celý tým včetně de-eskalace slovem, ne vlastnost spojená s pohlavím.
Platí to dvojnásob tam, kde se agrese objevuje častěji, tedy na psychiatrii, na urgentních příjmech a na jednotkách intenzivní péče. Pacient, který se rozčílí, nepotřebuje nejsilnějšího člověka v místnosti, ale někoho, kdo situaci zná, drží klid a ví, co dělat. Takovou dovednost lze natrénovat u všech a týmové zvládnutí agrese je bezpečnější než spoléhání na jednoho, jehož zavoláme, když je zle. Když přijde pro takový zásah volání jen jednomu člověku, tým si sám vytváří slabé místo.
Staniční sestra může udělat něco ještě jednoduššího: zeptat se. Co by Honza rád dělal, kam by chtěl růst, co mu chybí k tomu, aby mohl dělat to, co ho baví. Výtah se nikoho neptá, kam chce jet, ale staniční sestra ano.
A nakonec kolegyně a kolegové. Poznámky typu „ty jsi naše svaly“ bývají míněny vlídně, jenže z kolegy dělají nástroj. Pomáhá také, když tým dá najevo, že dotek v péči je profesionální úkon, ne téma k vtipkování.
Muž na oddělení není ani šťastlivec na eskalátoru, ani maskot týmu, ani nosič těžkých věcí. Je to kolega, který si vybral stejné povolání jako ostatní, jenom v menšině. Zkuste se proto zeptat sami sebe: kdo je u vás ten, koho posílají na všechno, co vyžaduje sílu, a ptal se ho někdy někdo, co by chtěl dělat on?
Odebírejte blog Nursing Lifestyle a dostávejte každý měsíc nové články od Mgr. Pavla Boháčka – všeobecné sestry a autora blogu – přímo do své e-mailové schránky.
Reference:
Evans, J. A. (2002). Cautious caregivers: Gender stereotypes and the sexualization of men nurses’ touch. Journal of Advanced Nursing, 40(4), 441–448. https://doi.org/10.1046/j.1365-2648.2002.02392.x
Lyu, X., Akkadechanunt, T., Soivong, P., Juntasopeepun, P., & Chontawan, R. (2022). A qualitative systematic review on the lived experience of men in nursing. Nursing Open, 9(5), 2263–2276. https://doi.org/10.1002/nop2.1269
O’Lynn, C., & Krautscheid, L. (2011). “How should I touch you?”: A qualitative study of attitudes on intimate touch in nursing care. AJN, American Journal of Nursing, 111(3), 24–31. https://doi.org/10.1097/01.NAJ.0000395237.83851.79
ÚZIS ČR. (2011). Analýza pracovníků ve zdravotnictví České republiky v roce 2010 (Aktuální informace č. 52/2011). https://www.uzis.cz/sites/default/files/knihovna/52_11.pdf
Williams, C. L. (1992). The glass escalator: Hidden advantages for men in the “female” professions. Social Problems, 39(3), 253–267. https://doi.org/10.2307/3096961
Williams, C. L. (2013). The glass escalator, revisited: Gender inequality in neoliberal times, SWS Feminist Lecturer. Gender & Society, 27(5), 609–629. https://doi.org/10.1177/0891243213490232
